H.R.A.
jednoduchá... děsivá... smrtící...

Jeden hráč, jedna zbraň, jedno město...

Kdo z vás uspěje ve hře o život? Jen jeden může přežít...

3.července 2010 na Potkanconu v Potstejně

Podrobnější informace


Pořádá Drirr a Zorhajn


***

Potemnělou ulici zaplňovalo ticho rozhodně hrobové. Jediný zvuk obstarávala blikající žárovka pouličního osvětlení, utápějící své žluté světlo v závojích tmy. Na špinavé zemi, u několika polorozpadlých popelnic zasvítili dvě rudé oči. To se nebojácný potkan rozhodl přeběhnout ulici. Teď, v tuhle dobu a v tomhle městě to bylo více než riskantní, ale neměl nazbyt. Musel jíst a jídlo bylo na druhé straně. Ještě jednou se opatrně rozhlédl a potom se s hbitostí rozběhl na druhý chodník. Už se zdálo, že se mu to bez úhony podaří, když mu lebku rozdrtila těžká vysoká bota. Náboj zapadl do komory, ozval se zvuk natahované brokovnice.

„Kde jseš…?“ zasyčel ten muž a opatrně se rozhlédl. Černý plášť, který měl na sobě, se zavlnil, jak ho uchopil poryv větru. Nůž, který přiletěl, zaslechl příliš pozdě. Příliš pozdě na to, aby tohle setkání mohl přežít. V žaludku mu vystřelila ostrá bolest, sahající až k páteři. Ještě se mu podařilo vystřelit někam do tmy, potom se zakymácel a padl mrtvý k zemi. Z popelnic se vyhrabala světlovlasá žena v černém přiléhavém úboru, připomínajícím výstroj japonských samurajů. Chvíli si prohlížela mrtvolu, vytáhla mobilní telefon a vytočila číslo.

„Číslo patnáct – konec hry, máš pět minut na vyklizení oblasti, policie tam bude do pěti minut, zůstávají dva hráči,“ ozvalo se z telefonu a někdo na druhém konci hovor ukončil. Žena sebrala brokovnici a zhluboka se nadechla. „Poslední dva,“ řekla tiše a pomalu odcházela do tmy.

„Akce!“ zařval zrudlý kapitán Anton do vysílačky. Zkušený policista a nyní velitel akce nazvané „Konec hry“ s napětím sledoval dalekohledem zásahovou jednotku URNA, jak vyráží dveře malého rodinného domku. Z vysílačky vypadl zvuk tříštícího se skla. Anton, nalepený na vysílačce, se snažil zachytit alespoň něco, co by vypovídalo o boji v domě, ale marně.

„Pozdě,“ zkousl ret. „Zase pozdě.“

Anton rozhodně nebyl žádný cholerik a jediné, co ho dokázalo vytočit, bylo, když si ho jeho podřízení dobírali kvůli jeho jménu – Frederik Anton. Nyní ale zrudl, že by mu záviděl i ten rak a třísknul vysílačkou o kapotu auta. Jeho zakletí bylo tak hlasité a tak sprosté, že ještě několik týdnů se o tom vyprávělo na okrsku.

Když přišel do místnosti, nenalezl prakticky nic. Tedy přesněji řečeno nic, co by mu mohlo pomoci. Na stole bylo poznat, že na něm ještě před hodinou stál počítač, před domem byla uježděná tráva a v rohu se válela roztržená bankovka vysoké hodnoty. Avšak nikde žádné otisky, nikde žádné stopy. Kapitán Anton už nezuřil. Opíral se o policejní anton, patřící jednotce rychlého nasazení a kouřil. Přemýšlel jak převážit váhy na svou stranu. Jak ji dostat. Jak dostat HRU. Pracoval na tomhle případu už půl druhého roku a za celou dobu se nehnuli téměř ani o krok. I když něco už vlastně věděli. Věděli to, co bylo obecně známo. Že HRA existuje. Že je to zábava pro jedny a boj o život pro peníze pro druhé. Obyčejní lidé zpravidla věděli, kdy a kde se HRA koná i několik hodin dopředu a zpravidla věděli, že v tu dobu je nejlepší zamknout se doma a nevycházet. Internetové stránky HRY byly známé, ale špičkově zabezpečené a žádný policejní expert nebyl schopný z nich zjistit ani stopu po organizátorech. Telefonní odposlouchávání a sledování čísel bylo neúspěšné, patrně museli mít lidi i u řízení telefonních sítí a co je nejhorší, nejspíš i u policie. Žádný zásah nepřišel včas. Vždy našli jen prázdný dům, zničený mobilní telefon nebo mrtvolu. A mrtvol za ty dva roky našli už přes stovku. Zabité různými způsoby a patrně různými pachateli. Největší úspěch policie bylo chycení živého účastníka HRY před dvěma měsíci. Z nějakého záhadného důvodu ale zemřel v cele. Anton ale stejně pochyboval, že by něco věděl. Jediný, kdo o HŘE mohl něco vědět kromě organizátorů, byl ten, kdo ji vyhrál. Mluvilo se o výhře pohádkové sumy peněz, takový člověk se přece nemůže jen tak ztratit…

„Může.“

„Cože?“ přestal Anton přemýšlet.

„Může to tu technik zapečetit?“ mířila ke kapitánovi otázka uniformovaného policisty.

„Ale jo,“ mávl Anton rukou a vydal se ke svému autu.

Když se svou škodovkou vjížděl na hlavní silnici, napadlo ho to. Zamyšlení bylo tak silné, že se málem srazil s novým nablýskaným kabrioletem rudé barvy. Blondýnka za volantem se na něho ale jen usmála a poslala mu vzdušný polibek. Nato její auto zmizelo v dálce.

Anton se uklidnil a během cesty si stále mumlal svůj šílený nápad. Věděl o člověku, který ho provede, a také věděl, že takovou akci nikdo nepovolí. A on vlastně o povolení ani nestál. Musel o tom vědět jen on a ten kdo to provede. Bylo to jasné, rozhodl se. Jediná možnost jak HRU dostat, je ji vyhrát.

login